Hakka Muggies – Feed the Fairies (2010 / CD / Leviathan music / celtic rock)

Dorazilo k nám další promo CD. Ne, že bychom se o recenzování tohoto žánru nějak rvali, ale slibné ukázky na webu a vskutku podařený obal mě nakonec donutil na nabídku kývnout. Leč, každý se občas sekne a v případě Hakka Muggies se to podařilo i hudební sondě Music:pioneer.

Nechte mě nejprve připomenout, proč tady vlastně naše sonda už několik let poletuje. Mimo to, že se vás snaží nekonečně dráždit a cuchat, je především neustále na stopě nahrávkám, které by neměly scházet žádnému hudebnímu pioneerovi. Album „Feed the fairies“ se tímto doporučením bohužel pyšnit nemůže. Důvodů pro to je hned několik. Jedním z nich je už samotný hudební výraz, který by možná dokázal upoutat před desíti lety, ale dnes je odsouzen k životu v průměrnosti.

Ještě větší průšvih je cítit na pozici vokálů. Martina Pobudu a jeho zachraplé popěvky bych spřáteleným uším opravdu nedoporučil. Kritické jsou v tomto ohledu skladby „Loch Lomond“ a „Města“. Slabý vokál, stupidní refrén i děsivý text jsou až příliš silnými hráči na to, aby nad nimi dokázala zvítězit instrumentální stránka skladby.

"Pokud bych měl doporučit hudbu podobného ražení, bral bych jednoznačně In Extremo."

Apropos, instrumenty. Největším hrdinstvím této desky je právě její folkový základ, stavějící ovšem často na původních lidových skladbách, pro které vytvořila kapela „pouze“ rockové aranže. Originální nápady flétny a violy jsou jinak rychle kráceny průměrným rockovým výkonem na úrovni české tragédie jménem „Kabát“ (skladba „Tam kde teče řeka Fleet“). Moc hezky se však poslouchá třeba dvojka „Beltine“. Její páteř tvoří chytrá kombinace jemné harfy a v podstatě metalově laděné kytary. Právě kvůli tomuto triku jsme se na desku tolik těšili a jak se ukazuje, věděli jsme proč. Skladba je napsána parádně, ale dolů ji zbytečně sráží provinční a nepřesvědčivý civilní vokál.

Deska nabízí ještě několik vyloženě příjemných okamžiků, ale o zásluhách Hakka Muggies už by se v jejich případě dalo polemizovat. Lidovka „Mairi’s wedding“, proslavená například použitím ve filmu Titanic, je samozřejmě úžasná, ale znám ji i v nadupanějších provedeních. Podobně je na tom také španělský flák „Como poden“. Ten už do svého repertoáru vtáhli pro změnu němečtí „In Extremo“ a naložili s ním bezpochyby lépe. Když už jsme u kapely In Extremo, která už má sama to nejlepší za sebou, je nutné říci, že pokud bych měl doporučit hudbu podobného ražení, doporučil bych asi právě je.

Hakka Muggies jsou tedy zklamáním. Nepřesvědčil mě ani výkon vokalistů (v češtině i angličtině) ani rocková interpretace lidovek. Největší průšvih tkví ale v tom, že mě deska přenáší kamsi do roku 1990, kdy jsme v opojení z nově přístupných kultur začali šilhat po studnicích evropské lidové tvořivosti ...