|
Moonspell – Wolfheart (1995 / CD / Century Media / gothic metal)  Jestli vůbec někdy existoval skutečný gothic metal, potom toto je jeho čistá esence. Krystalická a zároveň dokonale vystihující své téma, taková byla už před patnácti lety zásadní deska „Wolfheart“ z kotlíku portugalských poetů Moonspell. Jestli má někdo dojem, že je gothic metal jeho oblíbeným žánrem, měl by nejprve strávit album „Wolfheart“. Vše ostatní bude stejné jako číst si o sexu v knihovně.
Spočítat ještě dnes, kolik kapel se tímto hudebním dílem inspirovalo, to už si zřejmě netroufnou ani ti největší žrouti statistik. V době, kdy se celý žánr rozpadá na přímém slunci jako zdechlina dravé šelmy, nemají už tyto počty stejně valného významu. Mnohem zásadnější a zároveň bolestnější je samotný fakt, že se už podobně silné desky v podstatě ani nerodí. Jejich nástupkyně jsou možná o poznání komplexnější, ale kdo z nás si objednával v gothic metalové sluji komplexnost! Rovnice úspěchu zde skutečně stojí trochu jinak. Člověk může do studia pozvat největší metalové hlavy, ale srdcová deska pravděpodobně stejně nevznikne. Unikátnost desky „Wolfheart“ spočívá v její šokující jednoduchosti. Je to možná jednoduchost zdánlivá, ale vystavění skladby na dokonale archaických klávesách a několika dravých kytarových rifech působí v jejím podání jako ta nejpřirozenější věc na světě. Deska jakoby zcela minula studio i veškerý produkční make-up, přesto jsou její křivky neodolatelné. V případě „Wolfheart“ se člověk zamilovává přímo do hudby, do její sžíravé atmosféry a vzácné opravdovosti. 
Atmosféra vlkodlačích nocí
Techniku i rukopis kytarových rifů dokáže schopný muzikant odposlechnout a napodobit. Co už se ale nedaří zopakovat téměř nikomu, to je ďábelsky silná atmosféra lesa plného vlkodlaků a podobné havěti. Stvořit tak působivé skladby, jakými jsou „Wolfshade“, „Alma Mater“ nebo „...of Dream and Drama“, to už chce dar ze zákeřného podsvětí. Prosty úchylných sborových výlevů nebo dokonce generovaných orchestrů vyrážejí tyto šelmy vpřed s jednoduchými, ale dokonale účinnými zbraněmi. Základem všeho musejí zůstat kytary
V metalovém světě naštěstí zůstávají těmi nejúčinnějšími zbraněmi stále ještě nabroušené struny. Wolfheart na nich stojí pevně, zaklíněný mezi neslýchaný výkon Ribeirův a Passionisův. Právě tento zásadní strunný pokrok tolik ovlivnil hromadu gothic metalových následovníků. V první řadě nechť stane třeba Morten Veland. Jediné okamžiky, kdy se do popředí nenápadně derou mrazivé hororové klávesy, nabízí skladby „Vampiria“ a „An Erotic Alchemy“. Jejich střídmost a přísně hororový zvuk však způsobují, že se do našich chladných kotníků vykukujících zpod peřiny zakusují nakonec stejně jako samotné kytarové struny. V případě skladby „An Erotic Alchemy“ se mi už od prvních poslechů dokonce vybavuje hudba k pravděpodobně nejdepresivnějšímu českému seriálu „Sanitka“. Rázem mě objímá husí kůže a tichý mráz mi pod nehty píchá ostré špendlíky. 
Alma Mater
Dnes už je toto album skutečnou školou gothic metalu. Aniž by si to tihle černokněžníci v roce 95 uvědomovali, pokládali už tehdy základy pro zcela nový styl. Dnes už se mohou jen smát z pozice šedivých lektorů, a třebaže už nedokáží své výkony zopakovat, jejich vliv jim už nikdo nevezme. Ba co víc, ani jejich současní studenti je nedokáží překonat. Možná je to smutné, ale je to tak. Autor recenze: Music:pioneer
Související / Related Items
|
