|
Vanessa + Insania – 10.2.2010, Fléda, Brno  Ptát se, jestli byl koncert Vanessy v Brně hezký, je stejně nesmyslné, jako dožadovat se přídavku na opeře. Kdo by totiž očekával příjemný večer ve společnosti Vanessy, musel by buď trpět sklony k sebetrýznění, nebo alespoň vykazovat neúměrné hodnoty optimismu. Večer to byl tedy děsivý, bolestivý, ale nějakým zvráceným způsobem přeci jen zábavný. Inu, doba je zlá. Kdo chce upoutat a strhnout davy, musí sahat po těch nejostřejších nástrojích. Třeba i po nádobě s červy.
 Hledání světlých pixelů ve špíně a tmě
Celý večer však měla odstartovat jiná banda udávající směr v bizarním umění. Pozvání totiž přijala laděním nečekaně vhodná „andělská“ Insania. Ta se navíc rozhodla uzavřít jednu kapitolu starých písní, které měly tento večer zaznít naposled. Podle všeho se tak také stalo, ale jména po mně nechtějte. V případě Insanie je stejně jedno, které skladby ze svých zásob večer vytáhne. Většina z nich pracuje s chytlavými refrény a drtivými kytarovými rify natolik vychytrale, že  se publikum velice rychle vzdává posledních myšlenek na seriózní večer a začíná vyšilovat v duchu kapely. V kotli se sice strhla i nějaká ta roztržka, ale vesměs se Fléda začínala dobře bavit. Zvuk všech nástrojů (hlavně kytar) byl fakt povedený, takže kdyby to nekazil vyřvaný a neuřízený mikrofon basáka, byla by to úplná paráda. Takhle totiž spoustu vyloženě fajnově rozjetých skladeb uzemnil jeho přehulený zpěv. Později se však mělo ukázat, jak shovívavý byl pořád ještě zvuk Insanie v porovnání s efektně nastupující bandou večera. Po krátké přestavbě pódia se totiž sál ponořil do tmy a řady nadržených fanoušků (nebo prostě úchylných zvědavců) začal krájet reflektor mířící z pódia přímo mezi ně. Vskutku jako oko Sauronovo. Tak působivý nástup, podpořený navíc drásající monotónní smyčkou, jsem na Flédě asi ještě nezažil. Zvuk byl navíc už od prvních okamžiků doslova devastující.
"Podle hesla „hranice nechutnosti neexistuje“ nás zasypávala jedna šokující podívaná za druhou, ale jádrem všeho zůstávalo brutální EBM." Jakmile se aparatura rozezněla naplno, rozletěly se po klubu první noty mojí oblíbené skladby „Zrcadla“. Tato chvíle okamžitě nastavila měřítka obrazu i zvuku, jejichž platnost byla po zbytek večera téměř neměnná. Masivní basové záchvěvy prokládal svým nasraným vokálem Samir Hauser a všechno svým divokým stylem korunoval Jaroslav Stuchlý na bicích. Nikdy by mě nenapadlo, jak dobře budou v živém provedení Vanessy fungovat bicí. Byly jako smršť dodávající šťávu už tak řádně nasupenému žrádlu.  Postupně zazněla skoro celá deska „Ave agony“, přičemž hitovky, které fungují na desce, fungovaly vzácně shodně taky live. Extra odezvu vyvolávala teprve ultra-kontroverzní kalba „Spolkni ďábla“, kterou mimo známého textu kořenila ještě fajnová porno-projekce. Podle hesla „hranice nechutnosti neexistuje“ nás zasypávala jedna šokující podívaná za druhou, ale jádrem všeho naštěstí pořád zůstávalo brutální EBM. Výjimkami, kdy i hudba ustoupila do pozadí, byly snad jen dvě kulturní vsuvky, z nichž zejména ta druhá jistě pocuchala nervy nejedné dívčině pod pódiem. Nejprve přišlo na řadu stylizované elektrické křeslo, na kterém bylo „usmaženo“ zlobivé děvče. Hm, dobré, slušné, ale pokračování bylo lepší. To se totiž naše děvče vrátilo ze záhrobí a přineslo s sebou také pěknou porci vypasených červů. Zkuste hádat, kde všichni skončili … mňam! Ještě ráno je určitě někteří nacházeli ve vlasech.
Pro některé asi brutálnější zážitek, než si dokázali připustit. Pro většinu ale evidentně skvělý večer v řádně našlapané Flédě. A není divu, takto ujetých kulturních akcí na(ne)štěstí pořád není mnoho ... Hledání světlých pixelů ve špíně a tmě - fotky v galerii Music:pioneer
Související / Related Items
|
