The Gathering – The West Pole (2009 / CD / Psychonaut Rec. / alternative rock) Někde mezi posledním řádkem naší BIOgrafie The Gathering a prvním řádkem této recenze začíná zcela nová éra. Navždy už to bude éra druhá, éra po Anneke. Možná je to jen důkaz síly, která kapelu provází, nevím, ale navzdory mnohým předtuchám se The Gathering s odchodem ikony vyrovnávají velice dobře. Zvolili přitom úplně jinou taktiku, než pro jakou se rozhodli nešťastníci z Nightwish a Tristanie. Ti totiž hledali nový hlas, který bude úplně jiný než ten původní. Vzniklou katastrofu, kdy nový hlas absolutně nekomunikuje s původní tváří ani duší kapely, nemusím dnes ale vůbec rozebírat. The Gathering totiž podobnou chybu nedělají.
Bývalá zpěvačka zajímavé norské bandy Octavia Sperati, Silje Wergeland, jako náhrada za Anneke by mě nenapadla ani ve snu, ale Bože jak ta se na její místo hodí! Jako prdel na hrnec. Je svá, samozřejmě, ale její hlas je stejně tak plný příjemných zákoutí, pozitivní energie i sexy ženské usměvavosti, která z Anneke vždycky vyzařovala. Podle mého je to skvělá volba. A kdo ví, třeba postupem vyroste v podobnou star, třebaže k šarmu Anneke této seveřance přeci jen kus schází.
Jenže The Gathering, to nakonec nebyla pouze úžasná zpěvačka. Byla to taky neotřelá hra strun, jednou lehkých jako motýlí kýchnutí, jindy řezavých jako stébla vysoké trávy. Celé spektrum nálad pokrývalo jednotlivé desky a fakt, že se rockový duch postupně vytrácel, nebyl v konečném důsledku vůbec negativní. Přesto se kapela rozhodla, vrátit se s aktuálním dítkem „The West Pole“ v čase o kus zpět, daleko před Souvenirs. Ubylo sice krystalických aranží, trip hopových prvků i skromných samplů, ale namísto toho posílila role kytar a jejich jednoduchá souhra s bicími. Právě tento přímočarý dialog však na novince funguje překvapivě dobře. The Gathering dokázali vždycky z relativně tenkých zvukových vrstev vystavět silné muzikální stavby, ale už dlouho si při tom nevystačili pouze s kytarou a bicími, jako je tomu třeba u skladby „All you are“. Geniálně jednoduchý tlukot bubenického srdce v úžasné symbióze s výrazným kytarovým nápadem, o tom to všechno je.
Celá deska je postavena asi takto: úvodní údernější čtveřici střídá trojice velice pomalých a zasněných hudebních exkurzí, následovaných opět třemi rockově mnohem nabroušenějšími kousky. Jestli bych v tomto modelu hledal hluchá místa, narazil bych asi na dosti prázdné počínání v písni „No bird call“, která sice nijak nevybočuje ani z tvorby starší, ale hodila by se spíše na úplný konec alba. Naopak hitové vrcholy přináší skladby „All you are“ a fantastická, stále ještě trip hopová pohodička „Pale traces“, ve které u mikrofonu kvalitně zaskakuje pro změnu Marcela Bovio (Stream of Passion). Tato poloha asi nejvíce připomíná předchozí dvě desky kapely a to jak stylem bicích, tak lehkostí kytarových experimentů. No řekněte, svedli by to TG s Anneke tak výrazně lépe? Nemyslím!
Deska má ale ještě jeden výrazně zářivý okamžik. Je jím křehká balada se zajímavě „namnoženým“ vokálem, nazvaná „Capital of nowhere“. Povídají si v ní kytara s pianem a já si myslím, že si jejich šeptaný duet získá velkou většinu starších fanoušků, přestože to je jasný posun do méně obvyklých poloh. A komu by přeci jen úplně nevoněla, může zkusit píseň následující. Ta je ještě pomalejší, piano v ní zůstává na scéně úplně samo, pouze zpěvačka ho drží za ruku a utěšuje ho, aby se ještě před koncem nerozplakalo úplně. Původní srdce The Gathering zde bije asi nejsilněji.
Zbývají nám dvě poslední skladby. První z nich by mohla hodně lidí zklamat, přeci jen je mnohem jednodušší a přímočařejší, než by možná fanoušci čekali. Kapela si své fanoušky přeci jen naučila na delikátnější pokrmy. Možná, že druhá z nich by mohla dojem napravit. Patří taky mezi rychlejší rockovky, ale vrací se do ní jakoby kouzlo, které skladba předchozí postrádala. To už je ale otázka nejjemnějších osobních preferencí. Někomu by se mohla novinka zdát i lepší, než poněkud rozvleklá deska „Home“, která sice nabízela tři nenapodobitelné klenoty, ale jinak jí trochu chyběl drive a moment překvapení. Oproti ní je The West Pole výrazně posluchačsky přívětivějším a vyrovnanějším albem. Cena, kterou za tuto změnu kapela zaplatila, mi však nepřijde nijak vysoká. Silné jádro zůstalo, pouze ho obklopují přístupnější a mnohem více otevřené skladby.
Miluji střední období The Gathering, smekám před albem Souvenirs a k Nighttime birds chovám téměř osobní vztah. Možná, že The West Pole jejich úrovně nedosahuje, ale z této vybrané společnosti tak úplně nevypadne. Ba naopak, bude pro denní užívání přívětivější, než album předchozí ...
Music:pioneer
Související / Related Items
|
