Within Temptation – Black Symphony (2008 / 2DVD / Roadrunner Rec. / symphonic metal, pop)

Tak především, existují pouze dva úhly pohledu, ze kterých je možné tuto desku sledovat. Vše mezi tím je kompromis, nebo pohled člověka, kterému je toto koncertní DVD úplně volné. Původně jsem chtěl nahrávku strhat za to, jakou představuje parodii na metal. Nakonec jsem si ale řekl, že by to asi byla chyba. Within Temptation už totiž dávno rezignovali na jakékoli propojení se světem metalu a namísto toho se vrhli do stále populárnějšího světa bombasticky a tvrdě rockersky vyhlížejícího popu. Jejich poslední desky skutečně nejsou ničím jiným. Konkurencí jsou tak najednou třeba Evanescence nebo The Birthday Massacre. Jak se tedy Within popasují s nimi?

Musím uznat, že minimálně na první pohled velice dobře. Bombastická show strká svou efektností do kapsy i takové veličiny, jakými jsou třeba finské modly Nightwish. Už samotné angažování rotterdamského The Metropole Orchestra spolu s kompletním pěveckým sborem zaručuje zážitek, jaký snad ještě fanoušci na DVD neviděli. Připočteme-li i netradičně vysokou technickou kvalitu záznamu (točilo se na 14 kamer v plném HD a zvukové normě DTS 5.1), tradičně bohaté kostýmy, obří videoprojekci a rafinované osvětlení, máme před sebou album, které musí mít každý fanoušek tohoto stylu pod vánočním stromkem. Celý koncert byl v tomto směru skutečně dotažený k dokonalosti.

Stopáž čítající cca 2 hodiny hracího času si však vyžaduje mnohem víc, než jen supermoderní technickou stránku. Uprostřed všeho zůstane vždy playlist a výkony muzikantů. Seznam skladeb obsahoval vše důležité, co se v kapele od desky „Mother Earth“ událo. Předchozí etapa zůstala podle očekávání trochu skrčená v rohu. Within tehdy totiž přeci jen hráli spíše gothic doom a to se dnes už moc nenosí. Zazněly tak především skladby z posledních tří desek. Vyloženě silně však zněla maximálně polovina z nich. Zatímco velkolepé orchestrální intro spíše nudilo a první řádná skladba potrhala mé bubínky nesnesitelným vytím na měsíc, vysloveně pozitivně se uvedla až novější hitovka „The Howling“, ve které Sharon naopak zabodovala. Nezdá se, že by byl orchestr pro všechny skladby přínosem, ale v tomto případě se uvedl fantasticky. Povedeně potom zní i další kousek „Stay my ground“, jen zpěv už je trochu jako žiletka s citronem.

Po naprosto nefunkční skladbě „The Cross“ přichází pořádná koncertní pařba „What have you done“ a děvčata pod pódiem šílí. Škoda jen, že to Keith Caputo tak zbabral a svůj úchylný outfit podpořil podobně zženštilým zpěváckým výstupem. Tady se čekalo definitivně víc! Tak nějak v útlumu se pokračuje mladšími skladbami až k velkému překvapení, skladbě „Somewhere“, kterou svým nebeským hlasem obohatí sama královna scény, Anneke van Giersbergen! Není co dodat, píseň ušitá na míru plačícím dívkám s výrazným makeupem a objímajícím chlapcům s dlouhými vlasy povyrostla ještě o další míli a najednou vládne celé koncertní hale. Další dvě pomalé skladby jsou už na mě ale moc. Podle mě pod nimi koncert umírá a já si jdu raději pro pivo.

S novým diskem přichází i nové šaty (černé jako z ďáblovy dílny) a s nimi další dávka velké velké velké podívané. Orchestry opět bouří, probouzí se znovu i mocné sbory a narvaná hala zažívají extázi. Dokonce se poprvé ozývá chraplavý hlas, ale jeho autor jen dokazuje, jak marné máničky si kapela vybírá pro mužský zpěv. A víte co? Začínám se nudit, začínám být přecpaný a přeslazený. Dokonce i tehdy, kdy úplně rezignuji na všechna původní očekávání a sleduji koncert, jako by to bylo vystoupení Madonny, i tehdy se jednoduše začínám nudit. Hlas Sharon už nemůžu ani slyšet a její stupidní pohyby jsou už k smíchu. První vysvobození přináší až skutečně ohromující skladba „Mother Earth“. Orchestr si konečně zase protáhne nohy a celá hala ožívá. Onen přelom ze zimního spánku do nového života je ale pro takto efektní desku až příliš okatý. Ke konci už to jde hezky na střídačku, dobrá skladba střídá nudnou, až se najednou ocitáme ve velkém sněhovém finále s písní „Ice Queen“. Prvních asi sto padesát řad v ní zasypou děla papírovými vločkami a děvčatům tryskají slzy až na pódium. Sharon musela dokonce sáhnout po kalhotkách (asi ne svých, to bych si všiml) a utřela jednomu z kluků v kapele krokodýlí slzy. Asi taky jednu uroním, nejpozději u titulků.

Dal jsem do toho všechno, dokonce jsem sledoval koncert Madonny, ale dvě hodiny omračující hudební show asi nezvládám. Na můj vkus obsahuje toto DVD až moc efektní podívané a málo hudebních orgií. Zatímco hudba je ostrouhána na minimum, valí se na nás jedno plánované překvapení za druhým. Jednou je to honosné orchestrální těleso, jindy velkolepá projekce. Není se proto čemu divit, že mi přijdou samotní členové kapely na scéně tak trochu ztracení a mrňaví. Jejich gesta tak musejí být extrémně výrazná, aby na sebe vůbec strhla pozornost. Myslíte si, že takto vypadá koncertní vystoupení zahrané od srdce? Já ne. A je přitom, myslím, úplně jedno, jestli právě hodnotím DVD povýšených blackových pánů z Dimmu Borgir nebo těchto popových prodavačů cukrové vaty.

U Roadrunner Records budou mít asi bohaté Vánoce, ale já vím, co pod svým vánočním stromkem skutečně najít nechci ...

Within Temptation - official

Within Temptation - myspace

Music:pioneer