|
Waiting for the winter vol. 2 – 8.11.2008, klub Faval  Už to fakt chtělo změnu, návrat ke kořenům, propláchnutí uší, chtělo to pódium bez úsměvů. Koncert, kde měli s novou deskou vyrukovat Ador Dorath, vypadal jako ideální řešení. Ještě než nás ale tito avantgardisté moravského severu zasvětili do svého nového hudebního šílenství, udála se na Favále ještě hromada jiných věcí, které Music:pioneer pro změnu jednou neopomene. Jen si to prosím nepřebírejte jako pravidlo, líní zůstáváme i nadále!
Tak předně: ne tak úplně vlastní vinou jsme přišli pozdě, opět, dobře, já vím. Ale jsme přespolní a víkend je tak krátký. Nicméně, přišli jsme a sledovali překvapivě živelné vystoupení kapely Belligerence. O tom, jak nás jejich vystoupení upoutalo, svědčí už samotný fakt, že jsme zcela minuli bar a hned od šatny jsme si vyšlápli až pod pódium. Ale vážně, až na příliš svérázné vystupování zpěvačky mě jejich pojetí metalu celkem chytlo. Hlavně bych nikdy nevěřil, že může jakékoli něžné stvoření vydávat takové zvuky, jako to umí jejich zpěvule. Výrazná rytmika navíc pomáhala v orientaci i tehdy, když jsme se ve skladbách začínali ztrácet. Zkrátka a dobře, mělo to drive. A teď už to pivko. A rovnou k předsunuté hvězdě brněnského nebe, kapele Arch of Hell. Od začátku bylo cítit, že jsou místní a že jsou také místními oblíbeni. Pod pódiem to během jejich setu vypadalo jako divoká školní besídka. Rodiče přišli podpořit své ratolesti (no tak jsem si trochu zaspekuloval – ooh jak je novinařina krásná) a pod pódiem se mačkaly holky, které snad ještě včera stály frontu na novou desku Avril Lavigne. Už to tak asi bude, věkový průměr posluchačů metalu jde dolů. Na druhou stranu musím smeknout před tím, jak se umí tyhle holky nadchnout pro povzbuzování. Byla to sranda. A nad tím vším stál výkon kapely. Rozhodně bych nad ním neohrnoval nos, ba naopak. Všechny struny se chvěly vzduchem bez ustání a chvílemi jsem fakt celkem hleděl, jak dobře jsou Arch of Hell po této stránce vybaveni. Škoda jen, že se vydali populárnějším směrem a svůj dravý styl zbytečně rozpatlávají lacinými klávesovými party a zpěvačkou, která sice zazpívá slušně, ale výkon kapely nikam neposouvá – vyjma vizuální stránky. Favál ale společně posunuli rozhodně blíž ke skvělé zábavě, o tom nemůže být pochyb. Zanedlouho po Arch of Hell už se začali po pódiu rozlézat pavouci z kapely Amortez. Nebo bych měl rovnou říct, že přišli Amortez a s nimi Dani Filth? Tak či tak, sypali to do nás od začátku slušně. Stylově mi byli blízcí, ale stylizace byla trošku mimo. Kapelu jako takovou jsem dřív nikdy neslyšel a tak mě samozřejmě nejvíc upoutal vokál, který jakoby z hrdla vypadl zmiňovanému frontmanovi anglických ikon Cradle of Filth. Jeho výkon odpovídá Daniho formě někde kolem desky Damnation and a day, takže dobré, ale ne úžasné. Výkon kapely byl spíše vlažný, ale závěrečný heavy metalový cajdák vyburcoval skutečně všechny. To se nám to pařilo!  A potom překvapení! Chystalo se sice tak dlouho, že už snad nebylo ani překvapením, ale když „smýkavá čtveřice“ nakonec spustila na svá cella a housle, byla to paráda. Kluci zahráli něco z vlastní tvorby, potom taky „Path“ od slavných finských předobrazů, něco dokonce od Rammstein (Ohne Dich, myslím) a nakonec roztančili celý klub smyčcovou variací na famózní kalbu „Misirlou“ z filmu Pulp Fiction! Ou jé, tak na zdraví všech kozenek! Takhle si představuji využitou pauzu na přestavbu pódia!
A konečně jsou zde, že nám ale vyrostli za ty roky. Ador Dorath vstoupili na pódium, omotali nám ruce i nohy nepolapitelným strunobitím a my se hýbali, jak jejich hlas diktoval. Playlist byl podle očekávání propleten novými skladbami, ale vzhledem k mému aktuálnímu rozpoložení bych kapele vyzobal z ruky snad i diabolky. Zvuk šel kvalitou sice trochu dolů, ale vesměs se držel stále v normě. Adoři v následujícím minutách dokázali, jak nápadně odskočili většině tuzemské konkurence a že už dokáží válcovat i nejednoho namyšleného headlinera „světové scény“ (coool označení, ne?). Jak budou nakonec znít nové skladby, to se po koncertu neodvažuji odhadovat, ale energie jim rozhodně nechyběla. Na první poslech se zdály rozhodně nabroušenější než ty z poslední desky. Spolu se skladbami staršími klub dokonale strhly a šikovně zmanipulovaný Favál skutečně skákal, jak Ivoš pískal. Byl to skvělý pocit, nechat se zase jednou prostřílet hudbou a nasát kus intenzivnější energie. Pro tento úkol jsem zvolil koncert skutečně dobře. Takže, a to platí pro všechny přítomné v sále, palec vzhůru pro vás! Music:pioneer
Související / Related Items
|
