|
BUDOÁR STARÉ DÁMY – Ulita, 12.9.2008 Tohle není report z koncertu, ale obyčejná fotka mého včerejšího překvapeného obličeje, když jsem navštívil brněnskou Ulitu v Kohoutovicích. Všechno to začalo u malé oprýskané nástěnky KSČM, na kterou někdo ledabyle nalepil hravý plakát lákající na koncert Budoáru staré dámy. Vzhledem k tomu, jaké hodnotné články se na tomto místě objevují jindy, působil plakát spíše jako zdařilá provokace starších spoluobčanů, které ze spánku vyruší i kapající kohoutek u vás doma. Ale teď už konečně zalezeme do Ulity...
O rozehřátí parketu se postarala další místní kapela Japka. Jejich vystoupení bylo mnohem lepší, než jsem čekal. Jsa v Kohoutovicích stále ještě hostem, bylo to moje první setkání s nimi. Jejich lehký a hravý rock připomíná svou punkovou ležérností občas kolegy ze Znouzectnosti a možná právě tento dojem, podpořený navíc kudrnatými texty, dokázal slušně rozpohybovat celou místnost. Potom už jsem si ale sedl na parapet a nechával se překvapit. Budoár znám dlouho, ale nikdy jsem se moc nezajímal o to, jaké tváře se vlastně skrývají za studiovými nahrávkami. Před koncertem jsem navíc úmyslně vynechal veškeré gůůůglování a vyrazil jsem rovnou pro živé seznámení. No a zhruba v těchto místech končí seriózní report a začíná ona zmiňovaná udivená tvář. Na pódiu se totiž uvelebily tři švarné děvčice a v okamžiku bylo jasné, že jsem tuhle kapelou několik let podceňoval. Když si teď v hlavě znovu roztočím všechny jejich desky a přiřadím si k nim i věk zpěvačky, houslistky a basistky, musím smeknout klobouk a vystřihnout jedno nefalšované amééérické „respect“! Je až neuvěřitelné, jak rychle se Budoár posunul z divoké punk-rockové kapely na samotnou špici alternativního rocku v repertoáru Indies. Hudba Budoáru působí jako velký bagr, který nejprve zastraší, ale vzápětí překvapí tím, jak zručně dokáže malinkou jehlou zašít díru na roztrhlých kalhotách malého ubrečeného děcka.  A tak jsem opustil jindy náramně pohodlný parapet a šel si užívat všechny staré i nové hity více mezi lidi. Během chvilky bylo jasné, že to, co funguje dobře doma, funguje v klubu ještě lépe. Novou jiskru dostaly jak hitovky z „My o vlku“, tak mnohem zamyšlenější a střídmější fláky z desky poslední. „Jitrocel“ miluji, nikdy bych ho nepozřel v jakémkoli skupenství, ale jako „budoárská“ skladba je to hudební fantazie. Marta navíc hezky plašila, když pořád něco povídala o falešném zpěvu, takže ani zpoza mikrofonů nepřicházely žádné ruchy, ba naopak. Její hlas, to je snůška voňavých kouzel. Je přitom úplně jedno, jestli zpívá, křičí nebo uhrančivě promlouvá k publiku. Aniž bych si to doma kdy uvědomil, na koncertu jsem její slova hltal jako jahody s cukrem. Jestli si toho všimla, musela se v duchu smát, kdo že ji to z publika tak hypnotizuje. Ostatní z kapely samozřejmě nezůstali pozadu, takže mimo celý klan Svobodů bavil publikum i bubeník „Filip v dobrém rozmaru“ a hostující kytarista „jinak hraju pro Japka“.
Škoda jen, že jinak téměř rodinnou akci nepodpořil více rodinným projevem také spřátelený mistr zvuku. Myslím, že zatlumení nejhlasitějších špiček by atmosféře celkem prospělo. Jinak byl zvuk totiž více než slušný. Pomyslnou korunu celému večeru však nenasadil zvuk, ale vymazlené chlebíčky, které mi na koncertu zatím nikdo nikdy nenabídl. I to svědčilo o trochu jiné atmosféře, která celý večer zdobila. Výlet do Kohoutovic, který obyčejně absolvuji každé pracovní ráno, se tedy rozhodně vyplatil. Bylo to pěkné, hezké a ještě jednou pěkné. Jo a navíc to bylo i hezké a přátelské – třebaže se tolik zpívalo o smutných láskách... Budoár je tedy v hledáčku víc než kdy jindy ... a Fléda to jistí! Music:pioneer
Související / Related Items
|
