Le Grand Guignol -  The Great Maddening (2007 / CD / Maddening media / melodic black avantgarde)

Vítejte na scéně divadla Grand Guignol, divadla natolik výstředního a provokativního, že i samotná Paříž mu byla malá. V době, kdy se mentální poruchy a jiné stavy šílenství teprve začínaly těšit upřímné zvídavosti doktorů v bílých pláštích, vzal si toto téma za své slavný „Theatre du Grand Guignol“. A dnes, po více než sto letech, děsivá scéna opět ožívá, tentokráte v hudbě lucemburské kapely Le Grand Guignol a jejích groteskně vyhlížejících hudebních patlanicích. Palec nahoru, nebo dolů?

Proti byla sice polovina léčebny, ale nakonec jsem sestřičku přesvědčil, že palec musí nahoru. Nosím ho od té doby v sádře a bojím se, že už mi tak zůstane navěky. Pokud nám ale budou rozhlasem dál hrát výlučně Le Grand Guignol, nemusím se o svůj palec bát, může si zůstat klidně nahoře, můj palec, klidně mi ho polibte, páč dnes jdeme do cirqusu. Budou vyhrávat trumpety, na hrazdách se budou točit kytaristé a pod nimi budou s bubny plnými vody čekat zachraplí klauni…

A vskutku, sedím v první řadě, v nose mě lechtá vůně pilin (nebo zápach nemocných těl v hledišti) a poslouchám ten velký orchestr chechtající se se zakloněnou hlavou, kašlající krev a ... a on se snad ještě za břicho popadá. Takový je start představení. Nenechte se obalamutit u pokladny nápisem BLACK, je to pouze barva, ve které se včera koupal zpěvák, kytary samotné jsou spíše šedivé, jako myšky se drží v koutech a kvílejí si pro sebe vysoko posazené melodie. V centru všeho se okamžitě usazují mohutné klávesy. Jejich klapky jsou poskládány do několika řad a hrají snad všemi barvami gotiky, baroka i moderního divadla či kabaretu. Těch klapek je snad milion.

První číslo střídá druhé, ale nálada publika se nemění. Diváci jeden jako druhý polykají vydatná sousta a se zatajeným dechem přihlížejí divadlu, které se před nimi rozehrává do stále nových směrů. Z čistě melodických čísel skáče celá manéž přímo do mrazivých rychlobruslařských sprintů, zatímco hlavní mluvčí stále drží laťku vysoko nad hlavou.

Le Grand Guignol a jejich hezky zvrácená a šílená metalová groteska. Tak jako na ní můžu spoustu věcí milovat, našel bych i mnoho takových, za které ji budu nenávidět. Velice silnou stránkou desky je téma výstředního divadla, šílenství a pokřiveného umění. Atmosféra desky je nádherně hustá a celistvá. Vypadnout z konceptu dá skutečně práci. O potřebnou syntézu se zasluhují především velice variabilní vokály pojímající v sobě všechny myslitelné polohy od skřehotavého skřeta až po vřískot šíleného pacienta. Fenomén Guignol však ožívá teprve díky grandiózním klávesovým partům, které bych okamžitě postavil po bok největších mágů norské avantgardy. Umějí spustit jako cemballo i piano, ale cizí jim není v podstatě žádný zvuk, který se v příslušný moment hodí. Dokonce ani maličký orchestr není nic, co by nezkusily. V každém případě je jich deska plná. Tak plná, že kdyby dostaly ještě kousek prostoru navíc, vypadly by už z desky kytary. A to je věc, se kterou mám asi největší potíže. Jsou chvíle, kdy se kytary perou o postel u okna skutečně se zapálením, ale jindy si prostě lehnou tam, kde je právě místo a člověk je skoro neslyší. Vadí to ale jen tehdy, pokud od této trochu předvídatelné a prvoplánové avantgardy čekáte nějaké větší metalové manévry. Pokud se smíříte s faktem, že je to prostě hudba přinášející skvělou atmosféru, kopec srandy a nemálo dobrých nápadů, uvědomíte si možná stejně jako já, že zní jako celek naopak velice vyváženě. Zvuková masa je nádherně kompaktní, ale nikdy v ní není nouze o detaily ani výrazné motivy. Vždyť úvod desky připomíná spíše Haggard než jakýkoli výstřední black. S postupujícím časem ale vstupuje do hry stále více tváří a deska se postupně mění v pestrou hudební mapu.

Mezi nejvydařenější momenty patří bláznivá trubkohra ve skladbě „Degenesis - Amor and Seuche“, cemballový start šestky „The healing process“ a nakonec i strhující refrény v jediné výrazněji blackové skladbě „Finis coronat opus“. Za tyto okamžiky by fanoušek hudebních výstředností bez váhání zabíjel. Především poslední jmenovaná skladba zaručuje, že na desku pohlížím jako na dílo skutečně talentovaných nováčků. Deska má sice lokální problémy udržet dojem hodnotné muziky, ale to by se mohlo zlepšit s tím, jak se kapela vyblbne na první desce a k té druhé bude přistupovat střízlivěji. V každém případě jí uniklo místo v TOP 5 2007 jen těsně. Skvělé vokály, mistrovské klávesy včetně účinných orchestrací a neprůstřelná opona groteskního divadýlka, to jsou atributy, se kterými sice nedobudete každé metalové srdce, ale hromadu podivínů oslovíte rozhodně.

Le Grand Guignol je vedle kapel The Project Hate a Anaal Nathrakh dalším velevýznamným objevem minulé sezóny. Tak doufám, že se z toho sami kluci nezblázní a se zdravým duchem ve zdravém těle opět naklušou na scénu s pokračováním…

Le Grand Guignol – official

Le Grand Guignol - myspace

music:pioneer