|
Virgin Black – Requiem – Fortissimo (CD / 2008 / The End Rec. / gothic-doom metal)  S elegancí sobě vlastní - vystavenou ostatně již na desce „Elegant ... and dying“ - provází mě dnes jeden z nejoriginálnějších hudebních spolků světa po své vlastní Getsemanské zahradě, hraje se mnou podivné divadlo stínů a nechává horký vítr, aby listoval zaprášenou knihou knih. Zastavuji se dnes již podruhé na tomto místě dvou tváří, abych poznal tu krutější z nich. Právě zde totiž nabral jeden velký příběh sílu vichřice a rychlostí komety mířil k předem danému konci. Requiem – Fortissimo je zde, kreslí prstem obrazy do popela a nechává svět alespoň chvilku tápat...
Tři řadové desky přivedly ke kapele Virgin Black početnou skupinu fanoušků, kteří se s každou novou deskou nechávali opíjet mešním vínem a při tom zažívali neopakovatelnou atmosféru velkých symfonických aranží, ze kterých jako krvavé trny vyrážely ztrápené árie Rowana Londona. Bez sebemenší ambice svézt se na módní vlně tak Černá kráska produkovala jednu avantgardní perlu za druhou, udivovala kritiky skutečně velkolepou muzikálností či uměleckým přehledem a zprostředkovávala i ty nejjemnější city jako vítr, roznášející po šedivé louce fialové chmýří bodláků. Chmýří, které však mrazivou nocí poletuje dnes, pochází z trochu jiné květiny. Druhá zveřejněná část plánované trilogie má sice celou sérii uzavírat, ale kapela se zjevně rozhodla pro systém “nalákat – zdrtit – pohladit“. „Requiem – Fortissimo“ sice navazuje na předchozí excelentní „Requiem – Mezzo Forte“, ale místo chmýří rozfoukává do tmy skutečné zkrvavené trny, nechává struny hrubými tahy řezat bodláky na malé kousky a ty poté mocným dechem roznese do širého okolí. Původní koláže nastíněné ve skladbách jako „Lacrimosa“ dostávají až nečekaně syrovou fasádu a jejich plytký dech najednou zvedá světlé hrudníky obarvené svitem měsíce až ke křišťálové černi nebes. Zaslechl jsem hlasy mluvící o ztrátě atmosféry a rozmazání původní tváře na nové desce. Slyšely tyto hlasy ale desku také v noci? Právě tehdy se totiž noční šelma „Virgin Black“ odvažuje odkrýt největší část svého kouzla. Neustálé doteky víry, Boha a bolesti poletují skladbami jako zrníčka popela. Dokud jsou rozptýlena kolem, lesknou se měsíčním svitem, jakmile ale dopadnou na zem, pokryjí vše smutným prachovým matem. „The fragile breath“ je ale znovu rozfouká kolem a celé fascinující překvapení začíná znovu.  Na začátku tentokrát nebylo slovo, ale mocný výpad valivé kytarové masy, vážící snad více než všechny hvězdy nad mojí hlavou. S jistotou nejhrubější podání hudby „Virgin Black“ mě však nedrtí pouze u skladby první. Nápor je sice největší zpočátku, ale kapela odebírá závažíčka z mé hrudi pouze pomalu. Postupně se však do hry zapojí i velice přesvědčivé symfonické prvky jako vystřižené z kvalitního filmového doprovodu a zpoza stínů vycházejí na světlo i první nesmělé siluety melodií. Některé už známe z první části trilogie, ale většina z nich má v očích mnohem ostřejší emoce. Jakoby se vyostřoval rozpor mezi pocity bolesti a lásky, která by měla zhojit všechny rány. „Fortissimo“ prezentuje bolesti výrazněji a syrověji. Jemné motivy optimismu a lásky přitom svoji tvář naopak ještě více halí. Nejvěrnějšími průvodkyněmi nocí se mi tedy stala plačící kytarová sóla vedená v okovech za doprovodu hrubých doom metalových riffů oklikou na smrt. Ta však stále nepřichází a tak si sólová kytara trpí dál. Ďábelský našeptávač Rowan přitom odvádí čistou práci, když bez zjevných emocí odříkává hlubokým chrapotem elektrizující texty a vyvolává pravidelně husí kůži po celém těle paralyzovaného posluchače. Závěr skladby „Silent“ je následně zcela v jeho režii – nepoznávám ho, ale blahořečím mu. „God in dust“ přináší do příběhu nové motivy. Gothic metalová dvojšlapka zvyšuje tempo a snižuje citelně teplotu v pokoji. Závěr skladby však naopak ještě více zdůrazňuje motivy tradiční a tak se dočkáme asi nejostřejšího výstupu sólové kytary a v úplném závěru i jednoho z nejemotivnějších fadeoutů v podání orchestru. Zároveň mi tento moment připomíná důležitý fakt. Ač k tomu celková výrazně doom metalová koncepce vyloženě svádí, nikdy bych desku neoznačil jako depresivní. Ani v nejmenším. Je možná bolestná a smutná jako předlouhá balada, ale nikdy nezalézá pod nehty jako mráz. Zejména poslední tři skladby přinášejí plné náruče emocí žhavých jako láva a zářících jako slunce. Desku najednou prozáří jemné paprsky a v nich skrytá naděje. Tolik světla dokáže pod textem „Darkness“ šířit snad pouze jediná kapela. Melodii navazující na minulou desku navíc výrazně posílilo početné strunstvo a vyslalo ji v čele své armády do boje z chladem a tmou v lidských duších. A tak se na nebi zrodila další hudební hvězda. Nezáří sice tak hřejivým světlem, ale o to možná pronikavějším. „Requiem – Fortissimo“ je další stoprocentní deskou, která se absolutně nehlásí o pozornost, ale když budete sami zvědaví, zaplaví vás těmi nejčistšími emocemi, jaké vůbec dokáže podobná hudba přenášet... Virgin Black - official Virgin Black - myspace music:pioneer
Související / Related Items
|
