|
Anaal Nathrakh - Hell Is Empty And All the Devils Are Here (2007 / CD / FETO / brutal death-black-grind )  Sedím si tady na vysoké zdi a houpu nohama, zatímco nad hlavou se mi honí černé dešťové mraky a pode mnou protéká řeka shnilého bahna. I přes to všechno se mi ale zdá, že jsem docela spokojený a nabitý energií. Ne, nechystám se skočit dolů. Sedím si tady na hraně dvou světů a skvěle se bavím tím, jak na sebe všechny ty živly narážejí. Dva světy, několik živlů, ale pouze jediná deska – poslední dílko anglické dvojice Anaal Nathrakh. Jako člověka neznalého poměrů mě kapela unesla na toto podivné místo a nechala mě, abych se všemi vjemy hezky nakládal podle svého uvážení. Nečekal jsem to, ale stejně jako kdysi zabodovala Anorexia Nervosa, starají se teď o potřebnou duševní očistu i Anaal Nathrakh.
Skryta za poetickým paravánem jména „Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen“ (známe od Mozarta) nám nejprve pozvrací špičky bot nemilosrdná jízda „vokálů“ a ultra rychlých zaseknutých kytarových riffů. Tak surové, neartikulované a bestiální skřeky jsem ještě souvisleji neposlouchal. Slyšet je ale na hudebním pozadí, ve kterém se bleskově střídají brutální nájezdy třikrát pohřbených kytar a melodické refrény barvené v barvě black, to jsem jinde ani slyšet nemohl. Pod vlivem vokálních linek bych se nezdráhal použít ani slova „heavy“! Nehledě na okolní metalovou složku působí přechody z animálních skřeků do čistého melodického zpěvu naprosto odšťavňujícím dojmem. Pokud člověk během poslechu nezvedne včas hlavu, aby zachytil souvislý nával hluku, nemá už ani smysl se o to pokoušet později. Poslouchat desku Anaal Nathrakh, to znamená zachytit první vlnu, nebo být pohřben zaživa. Přitom výše popsané stavy platí pro celou desku, pouze poměry jednotlivých živlů se velmi dynamicky mění. Proměny tohoto apokalyptického počasí se mění zhruba podle následující předpovědi: Po malém burácivém intru, které by pro mnoho sebranek mohlo znamenat bouři, nastane ve skladbě „Der Hölle“ bouře skutečná, tak jak si ji představují VITRIOL a Irrumator. Nekontrolovaný tok grind metalového bahna, ze kterého pravidelně vyskakují death metalové žiletky jako stříbrní pstruzi, drží v únosných mezích snad jen relativně přehledné torzo thrash-melodického koryta. Ve skladbě „Screaming of the unborn“ toto koryto najednou mizí a celá masa začíná ztrácet hmatatelné obrysy. Po několika posleších se ale ukázalo, že skutečná ztráta kontaktu s realitou má teprve přijít. Trojka je sice extrémně břitká a odbrzděná, ale stále jí nechybí nějaký ten vlásek konzistence a death metalové myšlenky. Srdce desky však bije především v následujících čtyřech skladbách. První tři z nich naprosto nefiltrovaně demonstrují, jak extrémní „hudební“ rozsah může nabízet jediná metalová skladba. Veškerý vtip je v tom, jak co „nejgrindověji“ zabalit čokoládu Milku. Struhující a energií překypující melodické refrény, doplněné o brilantně jednoduché vokální linky, jsou zde naprosto absurdně obklopeny skutečným grindovým bahnem a devastující death metalovou mašinerií. Nejsilnější melodický orgasmus nabízí konkrétně pětka „The final absolution“, kdežto nejdivočejším proudem energie zaplaví posluchačovu od bláta zasranou duši skladba „Shatter the empyrean“. Myslíte si, že dál to nejde? Hudební prasata a géniové z Anaal Nathrakh jsou jiného názoru. Čtvrtá srdeční zástava totiž nastává u hluboké skladby „Lama sabachthani“ (poslední slova Ježíšova). V ní se na malý moment odporoučí veškeré bahno a nahradí je death metalová kytarová extáze spolu s 20 gramy melodické podívané. Říkám pouze: NIKDY NENÍ DOST NAHLAS!  Odkrvená těla následně dorazí hromádka brutálních instrumentálních orgií, rozdělených do tří skladeb a jedněch jatek. Ano, i zde občas nesměle vykoukne nějaký ten čertík s mikrofonem, ale myslím, že si ho ani nevšimnete – leda, že byste si některé nelidské zvuky správně zařadili jako zpěv (v takovém případě pozbývá předchozí věta platnosti). To pak máte najednou vokálů plnou prdel. Všechno odstartuje kulometná palba a kytary, které její zvuk velice zdařile imitují. Pokud se to vůbec hodí, dovolil bych kydnout na oplátku něco hnoje i na hlavy tvůrců, když už můj pokoj je těch sraček plný. Poslední dvě skladby (až na drobné smysluplné pasáže) postrádají výraznější myšlenkové otisky a redukují celou zvukovou masu na nelidský hudební nářez ultra brutálních kytar. A s tím ať jdou do prdele, protože vědí, že podobné desky se před koncem nevypínají! Teď abych poslouchal i tuhle hudební poruchu, zvykal si na ni a za měsíc psal dovětek k recenzi, že už jsem vymazaný dokonale a líbí se mi nejvíc právě poslední atomové okamžiky „Castigation and betrayal“, ve kterých už zdravý mozek nenajde ani jedinou nenahnilou notu. A teď, když už jsem od toho bláta zasraný až za ušima, nezbývá, než konstatovat, že budu sice potřebovat nové boty, ale že jsem taky objevil pekelně dobrou desku. Goddammed! www.anaal-nathrakh.tk www.myspace.com/anaalnathrakh grind:pioneer
Související / Related Items
|
